Podzimní sobotní Masakr

No vždyť to znáte. Takové ty ošklivé podzimní dny, kdy se vám nechce dělat nic jiného, než ležet v posteli s čajem a v huňatých ponožkách… Mně se rozhodně v sobotu 16. září nechtělo nic dělat. Ale k mé nelibosti jsem měla běžet Brněnský masakr. Třicet kilometrů krásnou krajinou, v blátě, dešti, vlezlé zimě… Ale pořád lepší běžet, než pak dalších několik týdnů poslouchat vtípky kamarádů na téma „Eva je máčka, Eva je srabík“.

Nejdřív vybrat vhodný závodní model. Co se hodí k padání trakařů? Dlouho plánovaná sukýnka a tílečko vzaly za své. Takže zase třičtvrťáky a k tomu španělský národní skyrunningový dres, který jsem získala od soupeřky na MS. Do kapes nacpat kapesník, dva gely a kartu závodníka. A teď mikinu, kalhoty, teplé ponožky, čepici, bundu a jako obří koule se hrnu na šalinu. Mít závod 30 min od domu není k zahození.

 

Naše „dětská trasa“ pátého ročníku závodu startovala až v 10 hodin, ale od 7:00 byli na trati drsňáci, kteří šli/běželi 63 km. Startovní listina vlivem nedokonalých podmínek pěkně prořídla. Na startu jsem byla si jediná osoba, která měla krátký rukáv a neměla batoh a větrovku. Hlavou mi nejednou proběhlo zděšené WTF!

Tři dva jedna start, už jsem se naučila běžet si zpočátku své tempo. Buď jiným uteču a budu mít náskok, nebo mě předeženou a já je budu dohánět. Ten den to byla varianta tři: skvělá první žena mi ihned utekla a svůj náskok ještě zvyšovala. Závod se běží z 60% po zpevněných cestách, po turistických značkách. Nic technického a už vůbec ne kopcovitého, takže je to hodně rychlé. Výběh na Babí lom jsem si vyloženě užívala. Nahoře na hřebeni jsou takové krásné skalky, takové vyložené ostré, alpské. Moje oblíbená část se letos změnila v kluzké peklíčko. Pokud ale někdy budete u Brna, rozhodně se tam vydejte na výlet na rozhlednu. Doporučuje 10 z 9 Brňáků.

 

Nemám nejmenší potuchy, jak to dělám, ale ať závodím, kde závodím, skoro vždy běžím pořád sama. Nejrychlejší už jsou dávno za horami a úplně pomalá taky nejsem. Nepatřím nikam. Na Masakru se mě občas snažili držet nějací borci, ale pak se propadali neznámo kam. Bylo mi smutno a nebavilo mě to. Těšila jsem se na občerstvovačky, kde jsem vdechla gel, zapila to Colou a neochotně cupitala dál. Stopky se v cíli zastavily na 2:41:27. O něco lepší jak loni, ale někde vzadu v hlavě jsem si myslela pár dnů před závodem na víc.

Hodně lidí se mě po závodě ptalo, proč neběžím těch 63 kiláků a jestli to poběžím za rok. NE! Mám pocit, že největší módou je teď běhat ultra. Maratony a ještě delší. Věřím, že je důležité znát své fyzické i psychické možnosti a nepokoušet se o něco, na co nemám jen proto, že „to dělají všichni“. Třicet kilometrů je můj strop prozatím. Až budu chtít běžet víc, změní trénink a budu se připravovat minimálně rok dopředu. Jedině pak si závod užiju a nebudu mít zničené tělo i chuť běhat. Každý máme svoje priority a ty moje leží na půlmaratonských tratích v kopcích. Konec moudra.

 

Co z toho plyne? Že letos dostál Brněnský masakr opravdu svému jménu. Nic nebylo zadarmo, ale jak říkají moudří lidé: zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je intenzivní. Takže já si jdu protahovat nohy a záda, namazat lýtka mastí a pak je válečkovat.

Běhu zdar,

Eva Ž.

Zatím zde nejsou žádné komentáře.

Napište komentář

Rady, tipy a novinky od Kari Traa emailem
Stačí se jen přihlásit k odběru zpravodaje
Odeslané informace nebudou poskytnuty třetím stranám.
Ze zpravodaje se můžete kdykoli odhlásit.
Přihlášení bylo odesláno
ověřte emailovou adresu.
Zbývá poslední krok - zkontrolujte, prosím, Váš email a
Děkujeme